Globální klima a ideologický fundamentalismus

Hospodářské Noviny, 23. března 2007

Toto je původní verze bez redakčních úprav ze dne 22. března 2007. Publikovaná verze s redakčními úpravami je zde.

Errata: Zmínka o F. von Haekovi ve čtvrté větě od konce měla vycházet z pořadu ČT Historický magazín (17. 3. 2007), ale zpětně jsem tuto informaci v pořadu znovu nenašel. Ani moje pozdější studium Haekových prací tuto informaci nepodporuje. Omlouvám se čtenářům za chybu.

Prezident Václav Klaus včera odpověděl americkému kongresu na několik otázek týkajích se řešení problému globálních klimatických změn. Václav Klaus v první řadě zpochybnil myšlenku, že lidská činnost výrazným způsobem ovlivňuje planetární klima. Je „přesvědčen o tom, že vědecká debata na toto téma dosud nebyla dostatečně hluboká a seriózní, a že proto neposkytla zákonodárcům nesporný základ pro jejich rozhodování.” Všechny zastánce teorie klimatických změn označil za nebezpečné „environmentalisty“, jakési náboženské fanatiky. Environmentalisté prý naprosto “opomíjejí skutečnost, že příroda a společnost jsou v procesu neustálých změn, … Popírají skutečnost, že se klima výrazně měnilo po celou dobu existence naší planety … i v historii, která je známá a zdokumentovaná. Jejich úvahy jsou založené na historicky krátkých a neúplných pozorováních a na datech, která nemohou ospravedlnit katastrofické závěry, které dělají. Opomíjejí komplexitu faktorů, které určují vývoj klimatu, a obviňují současné lidstvo a celou industriální civilizaci z toho, že jsou těmi rozhodujícími faktory, které mohou za klimatické změny.” Václav Klaus dále odmítá jakékoli pokusy o regulaci produkce skleníkových plynů. Prý je beznadějné bojovat proti globálnímu oteplování a měli bychom se raději připravit na jeho důsledky. Jakékoli pokusy o regulaci budou drahé a samozřejmě způsobí potíže ekonomice. Václav Klaus varuje před zeleným náboženstvím a veškeré regulační snahy přirovnává ke snahám komunistických plánovačů. Pro životní prostředí je nejlepší tržní samoregulace.

Přiznávám, že mě prezidentův dopis nadzvedl a uvrhl do deprese z připomenutí, na jakých základech naši volení zástupci činí svá rozhodnutí. Z dopisu čiší zoufalá neinformovanost ve věcech přírodovědních a vlastní „liberální“ ideologická zatvrzelost ve věcech ekonomických a společenských, která má daleko k solidní věcné argumentaci.

Nejprve k přírodovědné podstatě věci. Hloubka vědecké diskuze o globálních klimatických změnách zahrnuje více než století geovědních výzkumů a intenzívní seriózní diskuze o lidském vlivu na klima probíhá nejméně od počátku osmdesátých let. Od roku 1990 IPCC (Mezivládní panel pro klimatickou změnu) sestavuje každých 5 let zprávu o aktuálním stavu poznání tohoto problému. Přírodovědci jsou si velmi dobře vědomi komplexity celého problému a velkého množství přírodních pochodů, které je nutno zahrnout do klimatických modelů, abychom byli schopni reprodukovat pozorované klimatické změny a předpovědět budoucí vývoj klimatu. Přehled jednotlivých zpráv IPCC ukazuje, jak se naše mlhavé představy postupně zaostřují a nejistota v našich interpretacích se neustále zužuje. Na konci 80. let nebylo zcela jasné, jakým směrem se bude ubírat průměrná teplota, a lidský vliv na globální klima se spíše předpokládal než, že by se dal podpořit argumenty. Zpráva IPCC z roku 1995 již mluví o statisticky neobvyklém vývoji klimatu ve 20. století a říká, že dostupná data naznačují lidský vliv na pozadí přirozené klimatické variability. Zpráva z roku 2001 jasně konstatovala, že se globální klima otepluje a že toto oteplování v posledních padesáti letech je důsledkem lidské činnosti. Otázka už nezněla zda, ale jak moc lidé ovlivňují klima a jak se to bude regionálně projevovat. Předběžné výsledky letošní zprávy jsou ještě ostřejší a dokládají výraznou redukci předpovědních nejistot. IPCC si nevysypal svoje závěry z rukávu (narozdíl od prezidentů Václava Klause a George W. Bushe), ale dokládá je detailní analýzou a odbornou literaturou. Tyto závěry byly nezávisle potvrzeny všemi komisemi ustanovenými různými národními a mezinárodními vědeckými institucemi, včetně komise skeptiků z americké akademie věd ustavené na žádost prezidenta Bushe v roce 2001. Tedy nikoliv skupina zelených fanatiků, jak nám to neustále předkládá Václav Klaus, ale široký konsesus napříč vědeckým světem.

Nyní můžeme začít diskutovat, co pro nás klimatické změny znamenají a jak na ně reagovat. Jakkoliv se nám nastávající klimatické změny mohou zdát drastické, jsou z hlediska miliard let dlouhé historie Země nepodstatné. Není to problém naší planety nebo života na ní. Je to čistě náš problém. Mění se naše životní prostředí a my se budeme muset přizpůsobit. Někde bude víc sucho, jinde víc vlhko, část pobřeží zaplaví moře, bude víc hurikánů, celkově si budeme muset zvyknout na méně vyrovnané počasí atd. V horizontu dvou až tří generací se tak budeme muset vyrovnat s přesunem stovek milionů lidí jejichž země se ocitne pod stoupající mořskou hladinou nebo se změní v poušť. Změní se struktura zemědělství a celého hospodářství. Všechny tyto změny s sebou přinesou velké ekonomické a politické výzvy. Stojí za to si připomenout, že mnoho lidských kultur v minulosti vzniklo a zaniklo v souvislosti klimatickými změnami. Také rozbor možných společenských a ekonomických změn a jejich nákladů musí být založen na detailních věcných argumentech. Analýzy IPCC ukazují, že omezením produkce skleníkových plynů se stav klimatu pravděpodobně může stabilizovat a společenské a hospodářské dopady se tak mohou zmírnit. Nedávno zveřejněná ekonomická analýza (Stern Report) například ukazuje, že pokud lidstvo své chování nezmění bude ho to postupně stát mnohem víc, než kdyby ihned začalo investovat cca 1 procento HDP do omezení produkce skleníkových plynů. Netroufám si vznášet jasné soudy o ekonomickém dopadu „antioteplovacích“ opatření, ale z citovaných zpráv a dalších analýz rozhodně nevyplývá jasné plýtvání penězi, jak suverénně tvrdí Václav Klaus, nýbrž naopak dost možná výrazné omezení ztrát či dokonce mírný zisk.

Uvedené argumenty snad jasně ukazují, že boj proti globálním klimatickým změnám není bojem proti mořským proudům nebo proti sluneční aktivitě, jak to bagatelizuje Václav Klaus. Spíše jde o to, přestat si přikládat do kamen, když už nám začíná být horko. Argument, že regulace skleníkových plynů je omezující a antiliberální, bychom mohli vztáhnout na jakýkoli pokus o racionální chování společnosti. Třeba bychom mohli zrušit regulaci hygienických postupů v potravinářství, protože to je omezující a hygienici stejně mají jen omezené množství dat dokládajících zdravotní rizika. Srovnávat komunistické plánování s demokratickou debatou o racionálním řešení společenských problémů je absurdní. Nejde o řízení životů jednotlivců, ale o ustanovení obecných pravidel spolužití a soutěže. I ten, tak často zmiňovaný, Hayek si například velmi dobře uvědomoval, že celá liberální idea stojí na předpokladu, že svobodní jednotlivci jednají mravně a s mírou. Mravné a mírné, je to, na čem se společnost shodla a sobě uzákonila. A tak paradoxně v samém základu liberalismu leží pravidla a omezení. To se ovšem nehodí říkat, protože to jaksi komplikuje pravdu „haekovského“ liberálního fundamentalismu.

David Rajmon, geolog

Houston, TX, USA